Co nesla Karkulka v košíku babičce?

„K malým dětem
ne bez důvodu
(A zvláště pro dívky,
krásky a rozmazlené dívky),
Na cestě potkávám všechny druhy mužů,
Nemůžete poslouchat zákeřné řeči, –
Jinak by je mohl sežrat vlk.
Řekl jsem: vlk! Vlků je nespočet
Ale jsou mezi nimi i jiní
Darebáci jsou tak důvtipní
To, sladce vyzařující lichotky,
Čest dívky je chráněna,
Doprovázejte jejich procházky domů,
Jsou doprovázeni na rozloučenou temnými kouty.
Ale vlk je bohužel skromnější, než se zdá,
Díky tomu je vždy mazanější a hroznější!“

Byla jednou jedna dívka. Nikdo jí nikdy neříkal jménem, ​​ale všichni jí říkali Červená karkulka. Proč se to stalo? Obávám se, že toto je samostatný příběh, příliš dlouhý a únavný na to, abych vám ho dnes chtěl vyprávět. Ale mimo jiné dívka opravdu vždy nosila červený klobouk (i když proti své vůli), takže, chcete-li, můžete předpokládat, že proto se jí tak přezdívalo.
To se dělo v dávných dobách. Časy jsou temné a kruté. Tak divoká, že ani jedna pohádka pak neskončila dobře. Koneckonců, pokud pohádky skončily dobře, děti, které je poslouchají, by si mohly myslet, že v nejstrašnější situaci mohou počítat se zázrakem nebo s pomocí někoho jiného. A tato víra v pohádky se šťastným koncem by dětem nedovolila vyrůst, věřte mi.
Z Červené Karkulky vyrostla velmi krásná dívka. Ale jen ona byla tak bystrá a veselá, že se ani jeden chlap neodvážil vzít si ji, protože to mohlo hrozit velmi velkými problémy. To jim však nezabránilo v touze po jejích tajných polibcích a laskáních.
Dívka bydlela v malé vesnici před lesem. A její babička žila v lese. Všichni ve vesnici se babičky báli, protože žila v lese úplně sama, byla dobrá léčitelka, a proto si všichni mysleli, že je čarodějnice. Když se však staly potíže, všichni vesničané, kteří přemohli svůj strach, šli k ní. A všichni byli rádi, že babička bydlí daleko od všech. Vesničané jí dokonce pomáhali s proviantem, sbírali chléb a mléko z celého světa. Jen oni sami se k ní báli chodit, a proto posílali jídlo s její vnučkou.
Z vesnice k babiččině domku vedla nejprve jedna cesta, která se ale přibližně uprostřed větvila. Jedna cesta byla delší, ale vedla nádherným borovým lesem, kde byl suchý a sladký vzduch, druhá byla kratší, ale vedla bodlákem, takže cesta nebyla nejpříjemnější.
A pak, jednoho dne, nesla Karkulka jako obvykle babičce košík chleba a mléka. Den byl prostě nádherný – sluneční paprsky prosvítaly korunami stromů a dodávaly pavučinám krásný lesk, někde zpívali ptáčci, bylo teplo a příjemně. Někde v hloubi lesa klepali dřevorubci sekerami a toto klepání bylo uklidňující, nedovolovalo, aby se vám do srdce vkradl strach z lesní procházky.
To vše vytvořilo pro Karkulku tak úžasnou náladu, že dokonce začala skákat nahoru a dolů a pískat vtipnou písničku. Po nějaké době se Karkulce najednou zdálo, že její melodie začala znít mnohem krásněji než předtím. Překvapením ztuhla na místě a přestala pískat. A pak byl důvod těchto změn okamžitě jasný – někde v lese zazněl pastýřský roh.
Hudba byla tak krásná, že čepice, jakoby očarovaná, se pohybovala směrem k zvukům rohu. Naštěstí zvuky přicházely zepředu podél cesty. Ale i kdyby to zaznělo někde v houští, stejně by se řídila touto melodií.
Cesta se blížila k rozcestí, hudba zesílila a Červené karkulce se zatočila hlava. A najednou o něco zakopla a hudba okamžitě utichla. Dívka se podívala na to, o co zakopla, a slabě zapištěla.
– Proč křičíš? – zeptal se jí tiše pastýř, o čí nohu zakopla.
“Myslela jsem, že jsi vlk,” dívka se najednou hlasitě zasmála a zčervenala. Ano, tento mladý muž dokázal přimět kteroukoli dívku rychle zčervenat a začít se chovat hloupě jediným pohledem jeho jasně modrých očí zpod dlouhých natočených řas.
– Hloupé, jací jsou tam vlci? Dřevorubci za zvuku seker rozehnali všechna zvířata v okolí.
Klobouček se znovu hlasitě zasmál.
-Co to neseš v košíku? Jste pravděpodobně dcerou jednoho z těch dřevorubců, kteří celý den klepou jako datli a nosí vašemu tátovi jídlo?
– Ne, o čem to mluvíš?
– Pak je zjevně jeden z těchto dřevorubců váš bratr?
“Zase jsi se mýlil,” usmála se dívka.
– No, nejsmutnější pro mě je, že jedna z nich je tvůj snoubenec?
Dívčiny tváře zrudly tak, že na jejich pozadí vybledla i čepice.
– Ne. Všechno je špatně. Moje babička žije v lese a já jí nosím dárky.
– Babička? Ale já ji znám. Jednoho dne jsem si propíchl nohu ostrou větví stromu a vyjela ze mě.
– Ano. Moje babička ví, jak léčit nejrůznější rány.
“Všiml jsem si,” usmál se pastýř, “No, tak ji ode mě pozdravuj.”
– Jak se jmenuješ? Říct babičce své jméno? – srdce klobouku několikrát bušilo a poslouchalo každý zvuk jeho jména.
– A ty? “ zeptal se pastýř, když se identifikoval. Řekla své jméno.
– Víš, nejdřív jsem ti chtěl říkat Červená Karkulko, protože ji máš tak krásnou. Ale teď, když jsem slyšel tvé jméno, uvědomil jsem si, že tvůj klobouk není tak krásný jako ty sám, ale tvé jméno je prostě krásné.
Při těchto slovech se dokonce na okamžik podlomily nohy kloboučku, ale když se dala dohromady, řekla:
– No, jsem pryč.
– Počkejte.
– Co?
“Víš, že před námi bude rozcestí.” Doporučil bych projít borovým lesem. Trvá to déle, ale cesta je příjemnější.
“Já vím,” zasmál se najednou klobouček, “chodím sem často.” A vždy jdu lesem.
– Tak sbohem.
– Sbohem.

Dívce vyskočilo srdce z hrudi. Je tak hezký a mluví tak laskavě. Kéž bych si ho mohla vzít.
S tak příjemnými myšlenkami se jí zdála cesta velmi krátká, ačkoli do domu své babičky dorazila až večer.
Když se blížila k domu, zaklepala na dveře.
– To jsi ty, kloboučku? Pojď dál, zlato,“ odpověděla jí babička neobvyklým hlasem.
– Co to máš s hlasem, babičko?
— Trochu jsem nastydl.
Babička ležela v posteli a zabalila si hlavu do péřového šátku.
– Jak se vám podařilo nachladit? Je tak teplo.
“Není to teplo, je to dokonce horké,” řekla babička. – Tak jsem se napil studené vody. Jez, vnučko. Na stole je hrnek masa a ve spíži láhev vína.
– Dobře, babičko.
Čepice běžela do spíže a přinesla láhev.
– Tohle?
– Ano, drahá. Žádný jiný tam není.
Čepice se posadila k jídlu. Když se zakousla, babiččina kočka najednou vycenila zuby a zavrčela.
“Co je s tebou?” zakřičela babička na svého mazlíčka a hodila po ní botu. Kočka uhnula a schovala se pod stůl.
– Jaké lahodné maso. kde jsi to vzal?
— Jednoho z dřevorubců zranily třísky vylétající zpod jeho sekery. Vyléčil jsem ho a on mi přinesl maso a toto víno.
“Víno musí být taky úžasné,” řekla klobouček a začala si nalévat z láhve.
– Nevím, drahá, ještě jsem to nezkoušel.
“Mimochodem, cestou jsem potkal pastýře, kterého jsi vyléčil.” Pamatujete si tuhle? – zeptal se klobouček a zavolal jeho jméno.
– Jak si nemůžu vzpomenout? Pořezal si nohu větví. Pohledný mladý muž, jen nikdy nevěřte někomu jako je on.
– Proč ne?
— Krásní lidé sami sobě nepatří.
– Co to znamená? “Ach, víno je trochu slané,” řekl klobouček a usrkl. Kočka vyběhla zpod stolu a začala útočit na klobouk. Vykřikla a zvedla nohy na židli. Babička hodila po kočce druhou botu a tentokrát ji trefila přímo do hlavy. Kočka spadla bez života na nohu stolu.
– Babi, zdá se, že jsi ji zabila.
— Nedávno ji pokousal pes. Zjevně zuřila. Vezměte ji ven, pohřbím ji později.
– Dobře, babičko.
Když se čepice vrátila, babička jí řekla:
– Už je pozdě. Zůstaň se mnou. Svlékni se a lehni si vedle mě.
– Kam si mám dát oblečení? “ zeptal se klobouček, svlékl se a rozhlédl se.
– Hoď to do krbu. Už ji nepotřebuješ.
– Jak to? co si vezmu na sebe?
“Koupil jsem ti nějaké nové oblečení, ale tenhle hadr už není k ničemu.” Brzy se vdáváš a chodíš v tomhle otrhaném stavu.
Červená s radostí hodila své oblečení do ohně. Která dívka by neměla radost z nového oblečení?
Čepice si lehla vedle babičky, otočila se, aby ji políbila na dobrou noc, a najednou zaječela.
“Proč vždycky křičíš, když mě vidíš?” – zeptal se pastýř.
– Co tady děláš?
– Jsem tvoje babička.
– Babičko, proč jsi tak chlupatá?
“Život v lese je drsný a moje vlasy mi pomáhají se v mrazu zahřát,” zašeptal pastýř čepici do ucha.
Po celém těle jí naběhla husí kůže a tělo se rozpálilo.
– Proč máš tak široká, silná ramena? – pohladila tato ramena čepice, zeptala se náhle chraplavým hlasem a zavřela oči.
– Jak jinak bych mohl nosit těžké klestí? Jsem sám v lese. “ odpověděl pastýř láskyplně.
– A jaké máš dlouhé nehty, babičko. Zřejmě jste je dlouho nestříhali?
– No, jsem nemocný, nemám na to čas. Ano, a je pohodlnější svědit.
-Jaké máš zuby.
“To je k sežrání tě,” zašeptal pastýř a lehce kousl čepici na ušním lalůčku.
Čepice ho popadla za vlasy a zakousla se do krásných rtů pastýřky. Pastýř jí odpověděl vlídně a začal ji laskat po těle.

Jemně hladila jeho spící tělo a její myšlenky byly daleko. Ano, teď se stala úplně jinou. Nyní má ve svém životě pro koho žít.
Do rána se čepice vznášela v oblacích a k ránu najednou přišla k rozumu.
“Probuď se, probuď se,” začala si hrát s pastýřkou.
– Co se stalo? – zeptal se ospale.
-Kde je babička? Koneckonců jsme v jejím domě.
Pastýř se tiše zasmál.
– A čí maso jsi s takovou chutí jedl a čí krev se ti zdála tak slaná?
– Cože? – čepice vyskočila z postele. – Tys. snědl jsi moji babičku?
-Taky jsi to snědl. A pak, co mám jíst tady v lese?
– Je tady spousta zvířat.
“Říkal jsem ti, že ti hloupí dřevorubci všechny vyděsili.” Ale nemůžu se vrátit k lidem.
– Ale proč?
“Udělal jsem spoustu věcí, kvůli kterým by nechtěli žít vedle mě.”
– Můžete se vrátit jako můj manžel. A o babičce řekněme, že prostě zmizela.
– Vzít si tě? No ne,” zasmál se znovu pastýř, “zatím se nebudu ženit.” Mám rád svobodný život lesa.
“Pak všem řeknu, co jsi udělal.” Právě teď poběžím k dřevorubcům a oni ti rozpárají břicho!
“Utíkej, utíkej,” řekl vesele, “až tam dorazíš, nebude po mně ani stopa.”
“No, tak já ti rozpárám břicho sám!” – vykřikla Červená karkulka, popadla velký nůž na maso a vrhla se na pastýřku. Dlouho se plácali v posteli a najednou povlečení zčervenalo.
– Co jsi udělal, hlupáku? “ zeptal se pastýř smutně a podíval se na své zkrvavené ruce. “No, budu tě muset taky sníst.” Ale teď mám jídla na dlouhou dobu dost. – Řekl pastýř a vytáhl nůž ze srdce mladé ženy.